Političtí reprezentanti si spokojeně mnou ruce nad způsobem, jakým vyzráli na své potenciální soupeře. Média vítězně zatínají pěst nad domnělou záchranou demokracie. Soudci se plácají po zádech, kterak opět ukázali svou moc. Intelektuálové se tetelí blahem, jak zvítězila pravda a dobro. Většina občanů souhlasné pokyvuje hlavami. A Tomáš Vandas se svou suitou zdrceně sedí v soudní síni a nevěří vlastním uším. Dělnická strana je rozpuštěna. Těžko uvěřit, že tak snadno padla zásada volné soutěže politických stran, jeden z pilířů demokratické společnosti.
Proti Dělnické straně lze vznést mnoho námitek. Její ideové zakotvení ji řadí na extrémní pól levicového politického spektra a nad některými jejími ideologickými postoji by se i Lev Trocký hrůzou otřásl. Ovšem její program nehlásá nic, co by bylo neslučitelné s právním pořádkem České republiky. Jistě, mnohé projevy jejích členů a čelních představitelů jsou násilné a odsouzeníhodné. Jsou rasistické, xenofobní a urážlivé. Jsou nebezpečné, protiprávní a trestné. Ovšem proč má být na základě chování jednotlivců postihována politická strana jako instituce nám soudci nevysvětlili. Nemohli, jinak by popřeli své rozhodnutí. Bylo by to jako zrušit fotbalový klub kvůli tomu, že jeho hráč bil manželku. Zavrženíhodný to čin. Ale čin jednotlivce, který jediný za něj má být trestán. Následky nesmí nést kolektiv. To už tady kdysi bylo.
Nejvyšší správní soud se navíc dopustil extrémně nebezpečného precedentu. Právním odůvodněním verdiktu dal implicitně najevo, že od teď je trestné stýkat se s některými lidmi, myslet si určité myšlenky, chodit na jistá setkání, atd. Neboť právě těmito argumenty bylo zrušení Dělnické strany podepřeno. Na programu nic protizákonního shledáno nebylo. Pouze její členové si jaksi vybírali nevhodné kamarády a mysleli si věci, jež se soudcům nelíbily. Přichází zřejmě doba, kdy se odlišný způsob myšlení bude trestat. Dosud se trestaly pouze činy. Tato kriminalizace myšlení je děsivou inovací.
Nezodpovězenou otázkou zůstává, čeho mělo být zákazem dosaženo. Oficiální verzí je ochrana společnosti před nebezpečnými živly. Jediným účinným řešením takového domnělého problému by však bylo jednání zcela opačného charakteru. Otevřená politická soutěž s rovnými podmínkami pro každého. Souboj idejí, programů a myšlenek. Tam se měla Dělnická strana projevit ve své plné nahotě. A možná by přispěla k tomu, že by se zavedení političtí činitelé museli podívat do zrcadla. A zamyslet se nad příčinami nárůstu její popularity. Bylo však zvoleno jiné řešení. To osvědčené a mnohokrát použité. Restrikce, zákazy, regulace, dehonestace, demagogie a likvidace. Ukazuje se tak, že zákazem Dělnické strany mělo být dosaženo něčeho jiného. Exemplárního potrestání a zveřejnění jediné tolerované a korektní ideologie, jediného správného způsobu myšlení. A každý, kdo by se odvažoval je zpochybňovat, bude ostrakizován. Je používáno zaklínadlo demokracie a mantra svobody, ale jednáno přímo proti nim.
Že je tento rozsudek bezzubý a ve svém konečném důsledku kontraproduktivní uznávají dokonce i samotní soudci. Strana půjde do voleb tak jako tak. Ať už pod novým názvem (DSSS), nebo pod současným, pokud Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu zruší nebo se strana proti rozsudku odvolá a Ústavní soud do voleb nevynese rozhodnutí. K čemu tedy tento proces přispěl? K tomu, že Dělnická strana získala další publicitu. K tomu, že získala sympatie dalších voličů. K tomu, že získala auru mučedníka, kterému současný systém brání v prosazování svých názorů a účasti na politické soutěži. K tomu, že se její představitelé poučí z dosavadních chyb a začnou si dávat větší pozor. K tomu, že opět byla popřena svoboda v této zemi. Jak moudré rozhodnutí vynesl náš soud!
Je nyní zcela relevantní se ptát: Dnes zlikvidovali Dělnickou stranu. Na koho si troufnou zítra? Na každého, kdo bude proti mainstreamové ideologii, kdo bude nekorektní. Kdo bude označen za narušitele. Za chvíli se krok, kterému dnes mnozí tleskají, obrátí proti nám.
Na závěr drobný disclaimer: Jednání představitelů Dělnické strany, program této strany i metody, jichž někteří její členové používají a myšlenky, jež někteří z nich jako jednotlivci hlásají, jsou v přímém rozporu s mým osobním přesvědčením a v žádném případě je neschvaluji, neobhajuji ani nepodporuji. Ale v ještě přímějším rozporu s mým osobním přesvědčením je proces, jehož se tato strana stala obětí.