Petr Hájek ve svém díle Smrt ve středu představuje rozmanitou koláž příkladů, které mají jednoho společného jmenovatele. A sice, zdali svět v němž žijeme, je skutečně takovým, jakým se nám jeví nebo zdali nám naše vnímání světa zprostředkovávají primárně média. Strach z mediokracie a neúměrné moci médií je nití, která se vine knihou od začátku do konce a pouze díky ní tvoří kniha jeden homogenní celek. Bez ní je nepředstavitelné, aby se témata v ní probírána dala pojmout uceleným způsobem.
Vezměme za příklad pouze některé. Petr Hájek zpochybňuje obecně přijímanou verzi událostí 11. září 2001, kriticky hodnotí způsob nástupu nového amerického prezidenta Baracka Obamy, komentuje vliv neokonzervativců na politiku Bílého domu či posuzuje ofenzívy USA na území Afghánistánu či Iráku. Od témat souvisejících s americkou politikou se zčistajasna přesouvá do domácího prostředí, kde hodnotí českou politickou scénu, ideovou vyprázdněnost ODS a příklon velkých stran k politickému středu (odtud název knihy Smrt ve středu). Od konkrétních příkladů se Petr Hájek snadno přesouvá k abstraktním úvahám nad budoucností demokracie a komunikace, silou manipulace a propagandy či dekadencí rozumu a myšlení. Odkrývá pozadí marketingu a PR a varuje před jeho manipulativními sklony, projevy a vlastnostmi. V poslední části knihy se věnuje hodnocení současného stavu evropské integrace a neváhá přirovnat její projevy a způsoby k nedemokratickým aktům, majícím za cíl vybudování Čtvrté říše jako pokračování německé imperiální politiky.
Ač je soubor témat rozličný, díky ucelenému autorovu pohledu na problematiku je kniha homogenním celkem, který se snadno čte a má značný persvazivní potenciál.
Ústředním motivem knihy tedy nejsou koláž příkladů, ale téma mediokracie. Při interpretaci díla tedy spíše než konkrétním příkladům bude vhodnější věnovat se interpretaci Hájkova chápání konceptu mediokracie. Příklady jsou pouze podpůrnými prostředky, na jejichž základě se nám existenci a nebezpečnost mediokracie snaží demonstrovat.
Hájek se ve své argumentaci nejednou opírá o historii a historické analogie. Činí závěr, že rozhodující postavení, jakým před deseti staletími disponovala katolická církev, přešlo na počátku třetího tisíciletí zcela do vlastnictví médií. Média zcela ovládají naši současnou civilizaci, což kromě jiného znamená, že pokud nám to ona sama na sebe neřeknou, tak se to nedozvíme. Z tohoto argumentačního základu pak Hájek vyvozuje, že tím, že je naše civilizace vzhledem ke své technologické převaze pro zbytek světa určující, bez ohledu na to, zdali se mu to líbí, či ne, je mediokracie skutečným pánem tohoto světa. Mluví-li Hájek o technologické převaze médií, má na mysli, že technologické vynálezy se na rozdíl od člověka (Hájek je odpůrcem darwinismu) neustále vyvíjejí. Tato neproporčnost vývoje tak musí zákonitě dospět do fáze, kde začnou mít technologie nad člověkem navrch. Nikoli však kyberneticky, neboť nemají na rozdíl od člověka duši (Hájek je neofitou) a nemohou tedy myslet. Ale převaha technologií bezpochyby vede Hájkovou argumentací k závěru, že média nás již neovlivňují jako dříve. Dnes už nás mění ke svému obrazu. Je tomu tak proto, že již nevíme, jak se médiím bránit. Nevíme, jak se jich zbavit. Bojíme se je vypnout, protože bychom nevěděli, co si máme myslet, neboť bychom nevěděli, co si myslí ostatní. Dobrovolně bychom se vzdávali indoktrinace, a to se nám nechce. Neboť nám život příliš usnadňuje. Agenda-setting nám umožňuje nepřemýšlet nad tématy, ty už za nás vymýšlejí média. A už ne pouze to, o čem máme přemýšlet, ale rovnou co si máme myslet. To vše je dle Hájka důsledkem válek, neboť právě v jejich průběhu vždy dochází k obrovskému technologickému pokroku. A do značné míry také pohodlnosti příjemců mediálních obsahů. Neboť dnes už nemusejí vyvíjet žádnou aktivitu. Nemusejí obracet stránky, sledovat text. Stačí zapnout televizi a zcela pasivně přijímat obsah. Spektrum důvodů je však samozřejmě mnohem širší.
Dle Hájka však média netransformuji pouze občany jako jednotlivce, ale celou společnost. A to na základě nové metodologie. Existovala obecně sdílená představa, že média se stanou základním nástrojem k prosazování monumentálních masových manipulací, zbavujících občana jeho vůle. Dle Hájka se však stala něco jiného. Inovace spočívá v primární manipulaci s politiky, jejich prostřednictvím politikou a teprve jejím prostřednictvím občany. Uchovává se tak formální zdání demokratického rozhodovacího procesu, jeho institucionální obal, zatímco obsah je v rukou médií.
Pro odhalování podvodu ve veřejném prostoru fungoval v demokraciích sebeobranný společenský institut, který - v protikladu k veřejnému - stál fundamentálně na privátní a svobodné bázi, argumentuje Hájek a za tento institut považuje média. Pokračuje však konstatováním, že v nastupujícím evropském postdemokratickém socialismu se rozdíl mezi soukromým a společenským vlastnictvím stále více stírá a to do té míry, že nakonec je stát vše. I média. A vice versa.
Zajímavým aspektem Hájkova díla je poznatek, že dosud užívané pojmy, znaky a symboly byly přetransformovány do jiných významů a došlo tak, či dochází, k naprostým sémantickým zmatkům a vytváření orwellovských newspeaků. Podobné tendence si všímá již dříve Zbyněk Vybíral, který však vychází z konceptů „signifiant“ a „signifié“ Ferdinanda de Saussure a konstatuje, že dochází-li ke zmatení mezi označujícím a označovaným a jejich významech, nelze dojít k nezpochybnitelnému poznání. Výsledkem tak může být pouze neschopnost komunikace nebo čirý relativismus.
Přes toto vše, tragický pohled na média a jejich fungování, je Hájek důsledným obhájcem svobody slova, kterou považuje za základ svobody. Odmítá představu, že by násilným umlčováním škodlivé myšlenky zmizely a konstatuje, že každého zakazovaného chleba chce člověk největší krajíc. Pokud je však falešným mesiášům od počátku otevřen veřejný prostor, aby se v něm svobodně utkávali spolu s konkurenčními myšlenkami či projekty, nemají dle Hájka scestné názory, postoje a myšlenky téměř žádnou šanci. Jako jedno z řešení plurality problémů společnosti tak nabízí právě svobodu slova.
Způsob argumentace Petra Hájka je bezpochyby inspirativní, stejně jako celá kniha. Postupuje ve svém výkladu krok za krokem a snaží se nevynechávat mezistupně. Místy je však znatelná přílišná snaha o persvazi, která nicméně není vedená násilnou formou, nýbrž apeluje na čtenářův rozum. Hájek se vyhýbá falativním argumentům, nicméně stejně tak neuvádí žádné postoje kontrastující s prezentovanými. To mu však nelze vyčítat. Kniha není akademickou prací, nýbrž představením autorova soukromého pohledu na problematiku mediokracie v současném světě. Hájek nedbá zásad politické korektnosti a zcela otevřeně formuluje myšlenky, které jsou ve své většině v myšlenkovém mainstreamu neobvyklými. Někteří by je označili za provokativní, jiní za revoluční, další za inspirativní. Hájek dává každému na výběr.
Hájkova argumentace se neodehrává primárně na rovině dokazování, která je vlastní oblasti exaktních věd. Odehrává se na bázi Aristotelovy logiky, kde má argumentace smysl pouze tam, kde jsou obě možnosti otevřené. Je kontingentní a operuje s pravděpodobnostmi a věrohodností svých závěrů, ponechávaje na úsudku čtenáře, zdali jsou jeho vývody a závěry platné. Nerezignuje však v žádném případě na aspiraci na pravdu.
Explicitnost a potřeba vyjádřit vše, co je vyjádřit třeba jsou základním projevem Hájkovy knihy. V mnohých ze svých myšlenkových postupů počítá s čtenářovými předchozími znalostmi a zkušenostmi, které necítí potřeba verifikovat. Každý závěr tak není logickým vyústěním všech předchozích argumentů, přičemž Hájek předpokládá „čtení mezi řádky“. Zároveň však předkládá relevantní předpoklady a reprezentativní příklady pro závěry, často užívaje analogií a deduktivní metody. Kniha je tak konzistentním souhrnem tvrzení, které při preferovaném čtení opravňují Hájka formulovat závěry, s nimiž se lze ztotožnit.
http://tomasvana.blog.idnes.cz/