Po šrotovném nám v rychlém sledu do právní soustavy přibyl nový produkt sociálního inženýrství. Antidiskriminační zákon. Od toho času se bojím vejít do McDononaldu. Ježto tím diskriminuji KFC. A také Subway, Burger Kinga a každého prodavače párků, kterého má peněženka mine bez zeštíhlení.
Zůstávám tedy raději doma a vařím si sám. Ale ani zde té zhoubě neunikám. Když si nakoupím potraviny v Tescu, zažaluje mne Billa, Albert nebo ta milá paní, u které jsem si každé ráno kupoval rohlíky. Je to děs. Necítím se o nic svobodněji ani nediskriminovaněji. Ba naopak. Iluzorní pluralita možností se mi smrskla na nulová východiska.
Donedávna jsem diskriminaci považoval za přirozenou součást svého života. Vždy jsem si při rozhodování mohl z několika možností vybrat jedinou. A najednou to nejde. Diskriminoval bych ty ostatní. Takže při hledání nájemce budu muset spoléhat na to, že bude jenom jeden. Jinak mne ostatní zažalují, že jsem je při výběru diskriminoval. Už si nebudu moci dělat se svým soukromým majetkem co chci. Už si nebudu moci vybrat z nejlepší nabídky. Radši se budu konkurenci vyhýbat. Budu mít nižší zisk. Trhu to moc neprospěje. Ale co, je to lepší než bručet v base. Nevím jak to budu dělat, až půjdu na fotbal. Když budu fandit Spartě, budu diskriminovat Slavii. A pivo v kelímku si budu muset koupit v každém bufetu na stadionu. Jinak mne legislativa požene před spravedlnost. Tahle blokace svobodné směny už mne vážně začíná vytáčet. Nemohu si vybrat podle sebe. Nakonec si budu muset vybírat jako všichni ostatní. Hlavně nevyčnívat z davu. Držet hubu a krok. Jinak přes ni dostanu. A nohy mi podrazí. Co po mně ten stát vlastně chce? Máme rovná práva? Máme. Kdyby nebyla, prosím – ale takto? Tento legislativní zmetek nehledá rovná práva, nýbrž rovný výsledek.
Rovnostářství … leze mi krkem.
Je to ideologie, ne právo. Vždyť právě schopnost odlišovat mne činí svobodným. Ale má to i své výhody. Mohu žalovat stát. V rozhodování o dotacích, grantech, stipendiích, podporách, subvencích, pobídkách a dalších podobných synonymních výmyslech nemá konkurenci. Aspoň bude mít Štrasburk hodně práce a my jako daňoví poplatníci získáme nový způsob, jak od státu získat alespoň něco z těch 52 % našich příjmů, co mu každoročně odvádíme. Většinový občan bude zákonitě diskriminován menšinami.
Všichni se od sebe odlišujeme a snaha odstraňovat nerovnosti ve společnosti je v přímém rozporu s individuální svobodou. Ale kolik těch menšin vlastně je? Každý člověk je osoba samostatná a tvoří tak svou vlastní menšinu. A sdružuje se do menšin vyšších. V těchto počtech je více menšin než občanů. Diskriminace se tak jeví být neodstranitelnou. Ach ty moderní zákony...ale tento je obzvláště progresivní. Stavíce na multikulturním základu ruší presumpci neviny a svobodnou směnu.
Ale nic, konec myšlení, obavy mám z praxe. Až si půjdu koupit mercedes, tak mne Opel obviní z diskriminace. A co Opel … Volkswagen, Renault, Fiat, Volvo … všichni. Až pozvu kolegyni na oběd, tak mne ostatní ubijí, že jsem je nepozval taky. A kolegové též. To se mi ty obědy řádně prodraží. A oženit se budu muset s celým světem. A v kině shlédnout všechny filmy. A ve všech kinech. Nu co, aspoň se mi vryjí do paměti. Ale stejně se budu bát. Že jsem na jednu automobilku, jednu kolegyni, jedno kino, jeden film, … zapomněl. A zažalují mne. A odsoudí a zavřou. Ale do kterého vězení…? Vždyť jich je tolik! Všem dávat stejně a ke každému přistupovat rovně. Utopie minulosti, přenesená do současnosti. Fourrier, Owen, Weitling a Saint-Simon by ji kvitovali. A i toho Marxe by nový zákon potěšil…
(blog.idnes.cz, 27. června)