Vážení přátelé, dámy a pánové, jsem rád, že mohu opět promluvit na CEPu.

 V souvislosti se Schengenským systémem se často hovoří pouze o jeho kladech, a naopak jeho náklady a zápory bývají zamlčovány. Ministr vnitra Ivan Langer a premiér Mirek Topolánek dokonce tvrdí, že odstraněním kontrol na hranicích padnou poslední zbytky Berlínské zdi a železné opony.

Kdo však zapátrá trochu v historii, zjistí, že tato tvrzení jsou od pravdy dost daleko, protože nevyjadřují skutečnou podstatu věci.

Předně, hranice a hraniční kontroly jako znak státní suverenity a prostředek ochrany státu a jeho občanů před vstupem nežádoucích osob existovaly vždy. Byly zde dávno před vznikem železné opony a existovaly dlouho i uvnitř Evropského hospodářského společenství před vznikem Schengenského systému. Chce snad ministr vnitra tvrdit, že když hranice a hraniční kontroly existují např. mezi USA a Velkou Británií nebo mezi Británií a Francií, stojí tím pádem mezi těmito státy železná opona? Chtěla snad Margaret Thatcherová, když se bránila vstupu Spojeného království do Schengenu, vystavět novou železnou oponu? Samozřejmě že ne. Pouze bránila suverenitu Velké Británie kontrolovat kdo může a nemůže na její území vstoupit.

Lidem se ohledně Schengenu předhazuje lákavá představa, že je na hranicích nebude nikdo zdržovat. Avšak nikdo neřekne, že každá legrace něco stojí. Podobně se v případě eura se lidé domnívají, že se jim ulehčí život tím, že si nebudou muset měnit peníze. Zapomíná se však na to, že evropská měnová unie v souladu s teorií optimálních měnových zón tlačí na daňovou harmonizaci a ztrátu vlastní monetární suverenity, což má dle propagátorů eura vyústit k vytvoření politické unie. Stejně tak i na první pohled lákavý Schengen je nástrojem bruselské centralizace a nastolování nedemokratické vlády.

Je nutné si uvědomit, že v Schengenském prostoru se mimo bezúhonných občanů evropských států mohou volně pohybovat i imigranti, zločinci  a teroristé. V následku toho Evropská unie jako takzvaná kompenzační opatření požaduje další suverénní pravomoci národního státu v oblasti vnitřní bezpečnosti, vízové a imigrační politiky.

V návrhu nové euroústavy, takzvané Reformní smlouvy, je v článku 69 zakotven princip společné imigrační politiky, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni.

Tedy kromě přerozdělování finančních prostředků na evropské úrovni by mohlo právě i v duchu této evropské „solidarity“ časem docházet k přerozdělování imigrantů, protože některé západní státy mohou zjistit, že po evidentním selhání politiky masové imigrace a multikulturalismu už o žádné nové přistěhovalce nestojí. Jednotlivým státům by pak kupříkladu mohly být z Bruselu přiděleny kvóty určující, kolik imigrantů má ten či onen stát přijmout. Ptám se, stojí nám volný pohyb osob a pár minut čekání na hranicích za to, abychom ztratili postupně kontrolu nad tím, kdo se na našem území nachází a kdo zde bude žít?

Stačí totiž, aby jeden stát Unie přijímal mnoho imigrantů a ti pak mohou dále putovat do dalších států. Aby se zabránilo takto nezodpovědnému chování jednoho státu, na které by mohly ostatní doplatit, bude imigrační politika stále víc a víc pod kontrolu Bruselu a náš stát ztratí pravomoc rozhodovat o tom, kolik k nám přijde přistěhovalců.

Místopředseda Evropské komise Franco Frattini, zodpovědný za oblast spravedlnosti, vnitra a bezpečnosti,  představil 6. června jménem Komise návrh, dle něhož by se měla centralizovat imigrační a azylová politika v Evropské unii. V jednotlivých státech totiž zatím platí různá pravidla pro poskytnutí azylu a imigranté se stěhují za lepšími podmínkami. Státy, které poskytují azylantům výhodnější podmínky,  jsou pak jimi přehlceny. Je to de facto opačný efekt daňové konkurence, protože nízké daně vedou k pozitivnímu přílivu kapitálu, zatímco vysoké sociální dávky pro imigranty vedou k vysoké imigraci přistěhovalců.

     Záměrem návrhu Komise je de facto přerozdělovat azylanty do různých členských zemí EU, protože státy jako Francie, Německo, Británie jsou jimi již dosti zahlceny. Vzpomeňme jen, jaká negativa ohledně kriminality a soužití rozdílných kultur vyvolal v Itálii příliv rumunských Romů. Dokonce i politicky korektní socialista Romano Prodi byl touto situací zaskočen. A to prosím Rumunsko ještě není členem Schengenu!

Velmi nebezpečný už je právě princip, že každý občan členského státu EU má automatické právo se usadit v jiné členské zemi a mít volební právo v komunálních volbách a volbách do Evropského parlamentu. Problémem tedy není pouze Schengen, ale i naše členství v nedemokratické Evropské unii jako takové. Schengen je pouze dalším prostředkem zbavování vlivu občanů na rozhodování o osudu svého státu.

Podobně v oblasti vnitra a justice, které byly vždy doménou suverénního státu, se přenášejí pravomoci na bruselské agentury. Pokud totiž terorista nebo zločinec vstoupí na území Schengenu, může již využívat volného pohybu osob přes hranice, aniž by se bál, že by byl na hraničních přechodech zadržen.

I v této oblasti existují kompenzační opatření, která významným způsobem omezují suverenitu našeho státu. V rámci Schengenského informačního systému I Česká republika poskytuje informace o svých občanech ostatním zemím v Schengenu. Nový plánovaný systém SIS II bude schopen kromě údajů o příjezdech a výjezdech občanů neschengenských zemí a hledaných osobách ukládat i data jako fotografie či biometrické údaje, např. otisky prstů či profily DNA.

Snaha o kontrolu vnějších hranic Schengenu s sebou přinesla i biometrické pasy, což jsou doklady s elektronickým čipem, který obsahuje informace o biologických znacích nositele, jako jsou otisky prstů nebo zobrazení obličeje ve formátu umožňujícím strojové porovnání. České pasy zatím obsahují jen zobrazení obličeje, od příštího roku přibudou i otisky prstů. Vidíme zde jasný důkaz šikanování ze strany byrokratů a jakousi presumpci viny u bezúhonných občanů, kteří budou muset dávat své otisky prstů jako nějací zločinci.

Naprosto flagrantním porušením státní suverenity je princip, že příslušníci policie cizího státu, například Německa, mohou vtrhnout do naší země a sledovat zde zločince, který překročil státní hranice. (Vzniknou také  takzvaná německo-česká centra policejní spolupráce, kdy budou čeští policisté v Německu a němečtí v Česku.)

Dále tu je celoevropský policejní tým hlídkující na vnějších hranicích Schengenu, tzv. RABIT, ve kterém budou policisté různých států, a i když dotyčný policista bude z jiného státu, než ve kterém zasahuje, bude mít stejné pravomoci jako policista domácího státu. I když my nejsme na vnější hranici, je to další krok ke vzniku  státní policie evropského superstátu.

Podobně, aby se kompenzovala prostupnost hranic, budou bezúhonné občany častěji obtěžovat hlídky policie ve vnitrozemí. Před vstupem do Schengenu vás zkontrolovali pouze na hranicích, teď vás třeba mohou policisté zastavit několikrát. Bez kontroly hranic bude také například snazší, aby nám sem Němci vozili svůj odpad a Balkánci své drogy.

Suverenitu náš stát též ztrácí zaváděním takzvaného prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Do prostoru svobody patří evropská azylová a cizinecká politika, která přikazuje všem státům standardy ochrany tzv. lidských práv a nediskriminace. Prostor bezpečnosti znamená centralizaci politiky bezpečnosti ohledně terorismu a boje proti drogám a posiluje pravomoci Europolu. Prostor práva znamená postupné odstraňování rozdílů existujících mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, pokud jde o národní právní úpravy v oblasti trestněprávní i občanskoprávní. V občanskoprávní oblasti jde o zjednodušení rámcových podmínek pro přístup občana EU ke svým právům. V trestněprávní oblasti jde o koordinaci při trestním stíhání a stanovení minimálních norem pro srovnatelná ustanovení trestního práva hmotného včetně trestů, a v neposlední řadě i trestního procesu.

Cílem haagského programu EU je centralizace základních práv, minimální procesní ochrany a přístupu ke spravedlnosti, což byly vždy domény suverénního státu. Za tímto účelem se bude plně využívat potenciál Europolu a Eurojustu.

Nutno říci, že i takováto značná omezení suverenity nezabrání volnému pohybu teroristů z přistěhovaleckých komunit, kteří budou mít občanství některého státu EU.

V této souvislosti je také nutné zmínit eurozatykač, který umožňuje vydat našeho občana do jiného státu např. na základě obvinění z rasismu. Bojovat proti rasismu je jistě správné, na druhou stranu však některé státy politicky korektně vykládají rasismus dosti široce a můžou za něj považovat i např. oprávněnou kritiku imigrace. Takovým státem je například Belgie.

Rozpuštění hranic národních států je patrné i v případě tzv. euroregionů, kdy existuje snaha eurocentralistů, aby Evropa regionů, či lépe euroregioů nahradila Evropu národů. Psychologický a symbolický význam Schengenu pěkně vystihl i prezident Václav Klaus, když řekl: „Vlast není imaginární věcí bez vymezení, bez vykolíkovaných hranic a pouhá myšlenková entita, jak se nám kdosi snaží namluvit. Nebudu možná populární, ale s pokrčením ramen se dívám na vstup do Schengenu. Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal nějakému úředníkovi pas. Ty minuty nestojí vůbec za řeč, to nejsou tři hodiny jako za komunismu. Divím se, že někdo tento efekt považuje za tak významný a vůbec si neklade otázku, co díky tomu ztrácí a co může být na opačné straně téže mince. Je to pro mě další pokus to vykolíkované území, které považuji za svou vlast, odkolíkovat a tvářit se, že to není důležité.“

Stručně řečeno. Schengen znamená vedle vstupu do Evropské unie, přijetí eura a přijetí nové euroústavy další hřebíček do rakve našeho nezávislého státu, a proto vstup do něj nebudu na rozdíl od pana ministra vnitra Langera v žádném případě slavit.

Lukáš Petřík

Autor je politolog

Vystoupení na semináři Centra pro ekonomiku a politiku Vstup do Schengenu-výhody a nevýhody, 11. prosince 2007